Podle svého založení obvykle přisuzujeme náhlé a prudké změny v životě buď náhodě anebo zásahu vyšší mocnosti. Ale poslechněte možný začátek příběhu, co se může stát, když o někoho projeví osobní zájem zatím doposud "cizí" člověk.
Szidi Tobias není na české hudební scéně rozhodně neznámou tváří a hlasem. Pravidelně si ji ke svým projektům zve textař
Michal Horáček, její dvě doposud vydaná alba (Divý mak, 2001 a Punto Fijo, 2003) se v českých domácích policích s cédéčky (či v mptrojkách ať už v počítačích nebo jen obyčejných minipřehrávačích) postupem času zabydlela k vyprodanosti a kdo měl štěstí a/nebo dobré a informované kamarády, mohl si občas dopřát potěšení slyšet zpěvačku s kapelou na sólovém koncertě nebo na pár festivalech. Ale koncem roku 2008 je Szidi najednou v Praze (a nejen v Praze, viz billboardy na D1) plno - několik koncertů v rozpětí jediného měsíce, pozvání do velmi sledovaného TV pořadu, rozhovor ve vltavském pořadu Spektrum, třetí CD vydané pražským Studiem Dva , weby s českou doménou taky hned dva. Ano, to vše se může stát, když se hlas, zpěv a repertoár někomu zalíbí natolik, že se rozhodne tohle všechno pro ni udělat. Jestli to bude pro zpěvačku, herečku a dabérku znamenat definitivní možnost věnovat se muzice jako jedinému oboru, ukáže až čas. A tak trochu škodolibě i vydavatelským zavedencům, jako důkaz toho, že měřítko co nejrychlejší návratnosti vložených prostředků nemusí být v uměleckém světě to optimální. Snad každý posluchač, který byl v dobrém nově zasažen zmíněnou "promotion" vlnou, se nedokáže spokojit s krásou posledního CD ´Pod obojím´ a rád by slyšel, co bylo předtím. Přejme si tedy, ať dobře dopadnou jednání Studia Dva o možnosti reedic rozebraných prvních dvou alb.
Ale teď přímo k novince Pod obojím (nezaměňovat s podobně pojmenovaným - také třetím - CD písničkáře Jana Zubryckého).
Na první dvě vydaná CD zcela logicky navazuje už tím, že všechny písničky jsou opět z autorské díly skladatele Milana "Vyskočka" Vyskočániho a textaře Petera Lipovského. Výjimkou by se snad mohla zdát píseň ´Valahogy´, která je zhudebněnou básní maďarského klasika Sándora Petöfiho, ale předpokládám, že zveřejněný překlad je opět dílem Petera Lipovského (?). Tak i my, maďarštinou nevládnoucí, můžeme souhlasně přikývnout tomu, že hledání onoho "nejaka" bylo leitmotivem lidských vztahů jistě odpradávna a bude už asi napořád.
Asi se nikdy nedozvíme, co rozhoduje o tom, v jakém jazyce se bude každá další nová píseň tandemu Vyskočáni-Lipovský odehrávat, ale připadá mi zábavné už jenom nad tím přemýšlet. Poměr českých a slovenských textů je na tomto albu velmi jednoznačný 7 : 3 a je potřeba říct, že prohřešky vůči češtině jsou zde spíše výjimkou, a to dokonce kdybychom jako úhelný kámen vzali češtinu spisovnou.
Český je dokonce i text jedné z "mužských" písní, písně „Ta co spí vedle“, kterou zpívá bratislavský herec (a Čechům zatím asi utajený písničkář) Maroš Geišberg. Druhým pěveckým hostem je pak František Segrado, s jehož valašským původem velmi dobře rezonuje text písně „Jak Franta Bagr Bušič uvěřil v Boha“. A znovu se tu objevuje už zmíněný osobní zájem: některý z vyjmenovaných pánů zpěváků nebo autorů by jistě bravurně zvládl stát se zpěvaččiným partnerem pro pouhá dvě slova v písni ´Pod obojím´ respektive regulérnější duet ´Dva koně Chagalla´, ale Szidi si pro tento účel vybrala a oslovila Richarda Müllera. A protože nebyla oslyšena, mohla vzniknout jedna z nejkrásnějších písní alba, píseň o lásce, která neměla to štěstí vyrůst na zelené louce a která si musí sehrát svůj souboj se svědomím. To celé podloženo náznakovou jazzovou instrumentací jak pro Ninu Simone.
Druhým žánrem, který se na paletě moderního šansonu přimíchává, je folklór. Tak mocný nástroj, jakým je cimbál Marcela Comendanta by se podepsal na vyznění sám o sobě . A co tak ještě ve spojení s houslemi spoluhráče z tria „PaCoRa“ Stana Palúcha.
Dalšími hosty, kteří byli pozváni ke stálejším členům Szidiny doprovodné kapely (Milan Vyskočáni - akustická kytara, Stanislav Počaji - elektrická kytara, Zuzana Homolová - flétna, Andrej Gál - violoncello) jsou pak muzikanti z okruhu bratislavské skupiny Slide&Udu (Martin Zajko, Ajdži Sabo a Martin Gašpar). Na postu akordeonisty se pak vystřídalo hráčů hned několik.
A stejně jako nad volbou jazyka je možno dlouze (a marně) přemýšlet nad tím, jak je možné, aby se muž vcítil do ženské duše tak, aby napsal slova, která ze zpevaččiných úst plynou jako z vlastního srdce. Nejlepší ilustrace? Příklady!
Hned úvodní píseň Bříza začíná nádhernou metaforou :
"Vrostla jsem do tebe
jak bříza do skal.
Jak do snů naděje.
Krev písku do skla."
Titulní píseň Pod obojím věnuje onomu vysněnému Jemu tuhle pasáž :
"Za plotem olší pluje loď,
co nezná Mayday v tísni.
A ty jak statný lodivod
s větrem a na rtech s písní
hlídáš si břehy klidných vod.
K pramenům výš! Blíž smrti!
Jen proti proudu, neuhnout.
Vstříc snům, co jiné drtí."
Koncertně asi nejoťukanější ´Bylobudenení´ přidává verš :
"Čas, mula, co táhne, zapomnění."
A už naposled, hořce, ale pravdivě, z písně ´Slunečnice´ :
"Čas hlce nádej
jak snežný pluh závej.
Jak yperit rozleptá hruď.
Poviem si smelo:
„Žiť by sa chcelo,
len kde na to ešte brať chuť.“
Tam na konci mesta,
jak vlas tenká cesta,
obrastá ju divý hloh.
Končí sa bránou,
no a hneď za ňou,
chodí v bielom plášti Boh."
Vám, kteří už Szidi Tobias znáte, nemusím doporučovat nic. Vy, kteří máte tenhle objev teprve před sebou, otevřete oči a uši, dovolte si prožití emocí, na pár desítek minut zahoďte všechna svá "musím a nesmím"
a poohlédněte se po koncertě nebo cédéčku Pod obojím. Čeká na vás nezaměnitelný hlas ve vynikajícím původním repertoáru. Jiným slovem - poklad.
A pro mne už navždycky bude spojený asi s tím prosincovým koncertem v kostele svatého Salvátora…
Spoluautorkou tohoto textu je Simona Vráblíková.
Odjinud - Ondřej Bezr na iDnes
